Dneska byl den jako každý jiný, pátek, kdy přijedu domů ze školy, najím se konečně nějakého teplého jídla a jdu za pár hodin cvičit. Normální páteční rutina. Dneska jsem se rozhodla jít běhat. Dokopat se k tomu byl zase nadlidský výkon, ale už půl roku běhám, tak proč ne i dnes? (Ještě když jsem si dala Frapuccino ze Starbucku :D)

Oblékla jsem své tyrkysové legíny, barevné botky, čelenku a to nejdůležitější v běhu.. sluchátka. 

Ze začátku, jak jsem začala běhat, tak jsem sluchátka nesnášela. Hrozně mě otravovala a hlavně jsem neslyšela svůj dech a tím pádem jsem se nemohla nijak naučit jej ovládat. Dirigovat svůj dech natolik abych uběhla alespoň jeden kilometr. 

Poslouchala jsem ho. Můj dech byla moje hudba. 

Později, jak už jsem začala běhat větší vzdálenosti, a dech mi nedělal problém, jsem se začala nudit. Hlavně tedy v posilovně, kde tedy hudba hrála, ale taková hudba, co hraje v naší posilovně, patří spíše do uspávací místnosti.. A to dalo šanci zase sluchátkám. 

Běh mě začal více bavit, už jsem se tolik nenudila a mé běhy byly delší a intenzivnější. Hlavně podle toho, co jsem si do uší pustila za hudbu. Mám velkou představivost a dnešek byl tím důkazem... Utíkám a najednou slyším hudbu na kterou si představuji taneční vystoupení naší třídy na našem maturitním plese. Další písnička mi vnukla myšlenku, že tu písničku zpívám před publikem na koncertě... a v tu ránu.. šest kilometrů v nohách. 

Vůbec mi to nepřišlo, bavila jsem se a zabavila se i při takové činnosti jako je běh. 

Uvidíme, jaké představy budou příště..